Zastavení čtvrté: Pidkamin, Ukrajina

Ráno sice trochu sprchlo, ale to nám nevadí. Čerstvý a voňavý vzduch nám jen prospěje a možná ještě budeme rádi vzpomínat, jak se nám dýchalo, až budeme projíždět Lvovskou oblastí – nejlidnatější částí ukrajiny. Cesta vede mírnou pahorkatinou, na sever od nás se zvedají Karpaty – ale my pokračujeme na východ, k Dněpru.

Přestože projíždíme krajinou s ložisky ropy a zemního plynu, Lvovsko–volyňskou uhelnou pánví a dokonce v místě, kde se ubytujeme, míjíme křižovatku ropovodů Družba a Oděsa–Brody, krajina je stále krásná a je se na co dívat.

Nejvíce nás zaujala volně stojící „Ďáblova skála“ a rozhodli jsme se, že se ubytujeme v nedaleké vesnici s 2500 obyvateli, která nese název Pidkamin (Pod kamenem). 

Hned na návsi zaujme architektonicky zajímavě řešený kostel. Největší skvost však najdeme na severním okraji vísky, kde v roce 1240 založilo dvanáct mnichů, prchajících z Kyjeva před Mongoly, monumentální dominikánský klášter. Místo ke stavbě si nevybrali náhodou. Ďáblova skála na jednom z přilehlých vršků se vypíná do několikametrové výšky, obklopená starobylým pohřebištěm. Ďáblův kámen, jak ho nazývají místní, a který dal jméno zdejší obci, je opředen celou řadou mýtů a legend a představoval rituální centrum již v době předkřesťanské. Výjmečnost si uchovala přírodní zajímavost i po další věky. V jejím okolí vyrůstala po staletí celá řada církevních budov, které výrazně zformovaly dnešní vzhled Pidkaminu. Nebyl to pouze klášter, na jehož podobě se podepsalo několik přesteveb, ale také trojice kostelů z různých historických epoch, několik kapliček a nespočet drobnějších sakrálních staveb, které přežily neradostná období 20. století.

V dnešní době má klášter pobořené stěny, chátrající interiér a tlející dřevěnou zvonici.  Za první světové války ho poničilo carské dělostřelectvo, během druhé Ukrajinská povstalecká armáda a v roce 1946 ho dorazila komunistická přestavba na věznici a posléze psychiatickou léčebnu. Až po osamostatnění Ukrajiny se ruiny kláštera dostaly zpět do vlastnictví řecko–katolické církve, která usiluje o jeho rekonstrukci a zpřístupnění poutníkům a turistům. 

Na vlastní kůži pociťujeme odlehlost místa, když k ubytování seženeme pouze pokoj v internátní škole s železnými postelemi. Ve sprše teče pouze studená voda a v místním „café“ se podává boršč. Snídaně však prý bude vydatná, taklže se máme na co těšit. Otužilci se zajdou vykoupat do nedalekého rybníka a my ostatní si prohlížíme všudypřítomné plakáty, symboly a ikony s náboženskou tématikou.

Zítra budeme pokračovat a zamýšlíme se nad malou zajížďkou do Kyjeva.

Za čtvrtý den jsme ujeli 228,2 km, celkem 818,9 km.